Kapitola druhá – Phenom
Hawkery začaly stárnout a bylo stále obtížnější na ně sehnat náhradní díly v rozumné cenové hladině, protože šlo v té době již o ukončený typ (produkce zkončila 2012), takže se oči vedení začaly obracet z mého typu na Embraer Phenom 300. Měli jsme již jeden ve flotile a velice se osvědčil v komerčním provozu, kdy jeho vytíženost dosahovala astronomických čísel a létal doslova jako o život. Long story short – padlo rozhodnutí, že páteří naší flotily bude typ Phenom 300E a Hawkery odejdou do zaslouženého důchodu. A my jako piloti začali postupně přecházet na tento typ. Mé rozloučení s Hawkerem byl jeho dodávací let do Indického Chennay, kde si ho převzal nový majitel a tam začal létat pod jejich obchodní značkou. A já přešel naplno ke flotile Phenom 300 v naší firmě.
Ušmudlaný únor roku 2023, brzo ráno v zapadákově na západě Německa, přehrabuji se ve vajíčkové omeletě k snídaní a upijím příšerné kafe z automatu. Kapitán se ke mě přidal ke stolu, usmál se a labužnicky se připravil na tu kávu. Nestihl jsem ho varovat, ale distingovaně jí odložil po prvním doušku a shodli jsme se, že si dáme pořádnou na handlingu při odletu. Na pokoji poslední kontrola, že jsem nezapomněl nic nikde viset po sušácích v koupelně, kartáček ve skleničce a boty pod postelí. Nejčastější věci, co člověk někde zapomene. Po ranní rutině korporátních pilotů – probudit se, vzpomenout si kde jsem (rozuměj zemi a časové pásmo), připomenout si v kolik je odlet a na to navazující odchod z hotelu a dojít si na snídani, pokud to jde – je zapomínání nějakých věcí v pokoji něco, co člověk nechce. Přecijen moje oblíbené pyžamo by zkončilo nemilosrdně v koši, kdyby ho tam našli opuštěné 🙂 Vyrážíme do deště směr taxík, z nebe padají proudy vody a do toho fouká nechutně studený vítr, takže paráda. Na letišti oklepávám boty v naší malé Crew Lounge, což je spíše bývalý kamrlík pro úklidové pomůcky, ale tak nám dostačuje naprosto skvěle. Kafe! Mají tady výborný kávovar, který dokončuje moje ranní probuzení a tak srkám dobrou kávu, když hypnotizuji archaickou tiskárnu, která pomaličku tiskne naše letové plány, které musíme mít zatím sebou v tištěné podobě. Kapitán bojuje s tabletem, který také před chvílí probudil z letargie a nyní po něm chce stahovat data. Je 8 hodin ráno a za dalších 10 minut vyrážíme skrze rentgen a kontrolu do auta přistaveného na apronu, které nás veze letištěm k našemu letadlu.
Phenom stojí zmoklý venku, praporky z pinů na zabezpečení kol zplihle visí k zemi, z krytů na motorech odkapává voda. Ale jinak mu déšť vcelku prospěl, protože smyl všechen drobný prach a písek, takže se jeho povrch nádherně leskne v ranním světle. Handlingář se s námi domlouvá, co vše potřebujeme, ale tady je to už jen palivo. Letíme do Anglie, kde teprve nabíráme lidi a odtud s nimi do slunné Malagy. To nám dodává energii, protože dle předpovědi tam bude sice zamračeno, ale příjemných 19 stupňů, což je oproti bídným 5 tady jako pohlazení po duši. Cisterna bude asi za 15-20 minut, takže obcházíme spolu letadlo – tohle je jeden z mých letů tzv. Line Trainingu, tedy výcviku po typovce na novém typu. Přestalo pršet, alespoň trochu nás tam má nahoře někdo rád, hned je to příjemnější 🙂 Ono totiž chodit okolo letadla v lakýrkách a tesilkách k uniformě není v těchto teplotách nic moc příjemného a když do toho začne ještě foukat, tak je to vyloženě lahůdka. Ale nutná. Kapitán chce, abych “walkaround” dělal já a on mě sleduje, případně opravuje a učí. Je to skvělej kluk, který už má odlétáno to, co já nachozeno, takže naslouchám, ptám se a čas nám odsýpá. Dorazila cisterna, takže nacpat do nádrží necelou tunu a půl paliva a frčíme odsud. Anglie po Brexitu není moc levná, takže odsud bereme co nejvíce navíc je možné – tankering. Phenom pojme cirka 2,4 tuny paliva a to mu dovoluje uletět přibližně 5 hodin ve vzduchu. Ideální pro pokrytí například Evropy od severu k jihu a ze západu na východ. Obrazně řečeno samozřejmě 🙂 Za chvíli už zapínáme letadlo a po vyžádání nahazujeme motory a připravujeme se k odletu. Kapitán letí dnes jako první, já poletím do Malagy. Odlepujeme se z dráhy a téměř okamžitě mizíme v mracích. Phenom má systém vyhřívání náběžných hran křídel pomocí tzv. Bleed Air, tedy odebraného horkého vzduchu z motorů, což je naprosto úžasné a oproti Hawkerovskému stylu vypouštění Glykolu na křídlo to je pro mě upgrade o 100 procent. Čumák při prorážení mraků mírně poklesne a stoupání se zmenší, protože přecijen odebraná ekergie motorům trochu chybí, nicméně tuhle daň je každý ochoten rád zaplatit, neb za to má nádherně čisté náběžky.
Němec nás nepouští zatím moc vysoko, ale to ani neplánujeme. Na letiště Biggin Hill to je necelá hodina letu, takže bychom si stoupáním do maximální letové hladiny udělali takovou hezkou parabolu, proto nás nechává v hladině 330. Prosvištíme Německým vzdušným prostorem, Maastricht nám dá direct a za chvíli už Anglický řídící nás sráží dolů. Londýnský fir, ke kterému Biggin Hill patří, je jeden z nejvytíženějších FIRů na světě a troufám si říci, že i v Evropě. Nicméně jejich profesionalita a um to nahrazuje a tak si nás perfektně vodí pod Londýnem, pod námi je krásně vidět Temže a v dálce se leskne Londýnské oko a budovy jeho středu. Při příletu z východu na naše cílové letiště je velice dobře vidět i London City letiště, ale na to si musíme nechat zajít chuť. Prozatím 🙂
Kapitán si říká o klapky a začínáme konfigurovat současně s finálním vektorováníém pro ILS přiblížení na Biggin. Tady počasí naopak ukazuje Anglickou versatilitu, kdy během 20 sekund prolétneme hutnou přeháňkou, abychom z ní na chvíli letěli v přímém slunci a opět zapadli do pošmourných nízkých mraků. Nad letištěm je nicméně dostatečně hezky a my o pár minut později dosedáme hlavním podvozkem na morkou dráhu bývalého letiště, odkud z Anglie létaly nejen bombardéry, ale i notoricky známé Spitfire či Hurricane. Parkujeme před cihlovou maličkou řídící věží a vypínáme letadlo. Za několik minut přijíždí auto s chlaďákem na střeše, odkud mě vyndavá krabice plné cateringu pro tento let. Jo jo, rád vzpomínám na letušky, které jsme měli na Hawkeru, tady jsem to já kdo se o tohle vše musí postarat 🙂 Krásně zabalené kanapky, dvě obložené mísy a tác plný sandwichů. A crew meal! Nejdůležitější část, na kterou se nesmí zapomenout 🙂 Dnes máme pilotní menu – Caesar a těstovinový salát. Pak jde týpek do auta znovu a přináší basičky piv. Koukám na to, pak na papír co mi měli dodat a piva tam nejsou. To si prý pánové poručili extra. Tak jako proč by ne 🙂 Sázím plechovky do ledu namísto několika Coca col a dalšího, aby měly správnou teplotu. Palivo dočerpáno, kabina připravená, poslední proběhnutí s vysavačem kde jsem našlapal, finální kontrola a kapitán si jde pro lidi do Lounge. Dneska je to 5 lidí, kteří si myslím, že letí na dovolenou do Jižního Španělska.
Odlepujeme se za mírného deště z runwaye a já musím prakticky hned po vzletu ubírat na plynech. A to razantně. První stoupání je pouze 2400 stop, což je kvůli podlétávání prostorů velkých letiště ala Heathrow a dalších v okolí. A náš Phenom je v téhle výšce velice, velice rychle a dát “level bust” v Londýnském prostoru je velice jendoduché. Jako obvykle dostáváme od Angličana heading a vyvádí si nás z prostoru směrem na jih a o dalších pár minut později přelaďuje na Francouze, který nám konečně dává pořádné stoupání. Vítáme vás v hladině 450! To je maximální letová hladina, kam Phenom může a pro nás dnešní “Cruise level”. Vše už je pod námi, aerolinková letadla, počasí a problémy co jsme nechali na zemi. Vysoká hladina je také důvod, proč dost často dostáváme “direct”, tedy let přímo, který se může dopravním letadlům o 10 hladin níže jen zdát. A taky že jo, za chvíli dostáváme direct až na hranici Francie a Španělska. Mezitím jsem stihl dát už lidem jejich snídani a druhou snídani (rozuměj pivo). Nálada je skvělá a chtějí si povídat o letadle, takže klečím mezi prvními sedačkami na koberci a rád odpovídám na všechny dotazy, co na mě sypou. Tohle j jeden z našich nejnovějších Phenomu 300E, který má v době tohoto letu za sebou od dodání z výrobní linky jen několik málo měsíců. A je to na něm znát, bílá kůže a potahy se doslova lesknou, stolky bliští novotou a pochvalně mručící zákazníci se rozvalují v pohodlných sedačkách. Nejvíce na frak vždy dostává koberec, což je pochopitelné. A tak po letu dost často přijde na řadu i ruční tepování a to hlavně v zimních měsících, kdy se do kabiny dostane kdejaký neřád ala sůl, voda smíchaná s bůh ví čím a v neposlední řadě na apronech všudypřítomný olej.
Prosvištěli jsme Francií bez problémů, což je skvělé. Oni totiž zrovna nestávkují, to si nechají až na letní sezonu 🙁 Francouzi vůbec umí posádkám zatopit a znepříjemnit jim práci. O našich chudácích OPS a Sales ani nemluvě. Čekání 3+ hodin na palivo, protože zrovna stávkuji v kanceláři a prostě tankovat nepůjdu, to je jen největší maličkost. Nicméně za chvíli už se před námi objevují v dáli Pyreneje a je na nich krásně vidět, jak zarazily mraky ze severu. Španělsko ze vzduchu vypadá prostě nažloutle. Nemohu si pomoci, jak to je vyprahlá krajina, tak fakt to vypadá nebývale “nebarevně”. Přelétáme nad Madridem a za chvíli nás čeká poslední traťový bod, který mám osobně hrozně rád – jmenuje se “Crisa” a čte se tak, jak si každý Čech přesně myslí – krysa 🙂 Odtud už navazujeme na přílet do Malagy a protože let trval něco přes 2,5 hodiny, vítá nás odpolední slunce. Přiblížení do Malagy mám osobně velmi rád. Severní přílet je přes hory a okolo nejvyšší pevninské hory Španělska – Mullhacén. Ten je sice mnohem lépe vidět při odletech, ale v dálce na něj vždy koukám, jestli na něm ještě je sněhová čepička. Pak už jen se prosmýknout mezi horami u letiště, pár zatáček a dosedáme ze severu na dráhu letiště Malaga. Venku je kupodivu mnohem lépe, než jsme ještě před pár hodinama očekávali. Sluníčko už se nachyluje hodně k západu, ale je krásně. Phenom umí stahovat přes datalink počasí z družice, takže jsme měli i po cestě přehled nejen o situaci okolo nás, ale i v destinaci a alternativních letištích pro dnešek. Počasí se postupně vylepšovalo a tak přistání bylo doslova za odměnu.
O něco později stojím již u zamčeného letadla, které je připravené na nocování v Malaze a čekáme až si pro nás přijedou z handlingu. Zítra máme odlet až po poledni, takže se vyspíme do sytosti a protože už známe místní hotely nazpaměť, víme kam si večer zajít na skvělou Paellu a dát si sklenku Sangrie. I přes toto roční období je Malaga téměř plná. Starší ročníky zde mají příjemné klima, mladší zase počasí na hikování a kolaření po okolí, které letní vedro defakto nedovoluje. Nasedáme do auta a o chvíli později i do taxíku, směr centrum Malagy. Další letový den na jedné z mnoha rotací je u konce 🙂